Jak to všechno začalo

Před určitou dobou mě jeden (pro mě velmi inspirující) člověk přivedl na myšlenku toho, že bych si mohla založit blog. První reakce, která mi v tu chvíli projela hlavou byla: "Já? Blog? To je dobrej vtip." Já jsem nikdy nebyla člověk, který by potřeboval cokoliv ventilovat nějak více veřejně. Všechno, co jsem kdy napsala putovalo nejdřív do šuplíku, později jsem určité věci zvěčňovala pomocí psacího stroje, které následně nahradil počítač, jehož paměť se stala i dobrou alternativou nezamykatelného šuplíku. Samozřejmě některé mé texty četla nejedna moje učitelka a to ještě v rámci školní docházky, kdy moje slohové práce byly velkým příslibem toho, že čeština pro mě nebyla tak odstrašujícím předmětem jako pro některé mé vrstevníky.
Asi nejodvážnějším počinem v oblasti zveřejňování svých děl jsem podnikla v pubertě, kdy jsem odvážně a plna sebevědomí využila naší tehdejší tiskárnu , téměř do kapky vyždímala náš tehdejší toner a pro své kamarádky vytiskla sbírku "První pokusy" v sebevědomém nákladu asi 20 výtisků. Ano předpokládám, že většina (pokud ne celý náklad) sloužila jako papír na podpal, v lepším případě padl za oběť na oltář umění mých kamarádek. Nedělám si nejmenší iluze, že můj tehdejší "nejcennější poklad" ještě dnes leží některé z nich v šuplíku.
Jako mladistvá dívka zmítaná lákadly velkého umění jsem několikrát také ochutnala sladkou chuť obdivného hodnocení a hořkou pachuť kritiky nejedné z porot literárních soutěží, které jsem povzbuzována svými nejbližšími zdárně obesílala a objížděla. Co víc by mohlo mladého člověka víc povzbudit v jeho tvorbě než slova obdivu? A co víc by ho  mohlo shodit než kritika podobně smýšlejících lidí.
S touhle zkušeností byla moje první reakce více méně pochopitelná (teda alespoň z mého pohledu - někomu se tahle úvaha může zdát malicherná, ale co jsem holka a podle společenského - nechci říkat mužského- názoru mám na takovýhle emoční zmatek ze své podstaty nárok).
Takže se mi na mysl opět vkrádá otázka: "Já si mám založit blog?" A hned druhou větou si na ní odpovídám: "A proč ne..." Blog má dneska téměř každý. každý má svobodné právo se veřejně vyjádřit a ukázat sovji osobnost, tak proč ne já? A kdyby už nic jiného, mohl by mi přece krásně sloužit jako takový virtuální šuplík (který však může bez klíče kdokoliv otevřít, přečíst, zkritizovat, využít, rozcupovat ...) Hlavní výhodou tohohle šuplíku však je, že o tom, že ho někdo používá já nemusím skoro vědět. Jediný strach, který mě při té myšlence zaplavuje je pocit, že to píšu JEN pro sebe. Pak mi dochází, že pokud si to přečte alespoň moje máma, můj přítel a moji nejbližší přátelé, tak to nebude úplně plýtvání časem, písmem a místem. A vždycky je tu naděje, že sem zabloudí čistě náhodou někdo, komu moje maličkost a to, co z ní vzešlo, zvedne náladu a rozjasní den.
Zbývá už jen popřát.
Krásný den!