Holčičí odpoledne

Každá holka podnikne jednou za čas takovou akci - opustí realitu a vydá se bez jediného muže do víru zábavy.  I u mě nadešel ten čas a vyrazila jsem s kamarádkou do kina. Měla jsem možnost dvou lístků zdarma na premiéru nového tzv. "holčičího" filmu, tak volba byla jasná, než mučit u slaďáku toho, kterého mám nejraději, vyrazím s Káťou a udělám jí radost návštěvou kina.
Odpoledne se vydařilo již v začátku - popustili jsme trochu otěže a prošly nákupní centrum. Uspokojila jsem svoji "vášeň" rpo jistý módní doplněk. Lidi, co miluju tím nechci obtěžovat a kamarádka to přece pochopí...:)
Když nadešel ten správný čas, šly jsme si vyzvednout svoje lístky. Když nám hosteska předala naše volné lupeny s označením B6 a B7, tak jsme obě jen vzdychly, že jsme měli možná přijít ještě dřív. No nic, pomalu jsme se začaly smiřovat, že nás bude po filmu trochu bolet za krkem.... Tenhle pocit nám však vynahrazovala myšlenka občerstvení zdarma, které jsme dostaly jako bonus.
Když jsme po necelé půl hodině vstoupily do sálu bylo velmi příjemné zjištění, že řada B je druhá ze shora. Nic nemohlo být lepší, skvělé sedačky (tedy až na to, že Káťa seděla na jedné polovině dvojsedačky "pro zamilované"), popcorn, pití a před námi film s charismatickým ústředním párem.
To že budu brečet cca od poloviny filmu jsem jaksi očekávala. To, co jsem nečekala, bylo, že budu brečet už na začátku. Tak dobře, trochu moc se do těch filmů vžívám. Když já si prostě neumím pomoc a vlastně ani nevím, jak se to dělá. Ale asi bych někdy chtěla odejít z filmu tak jako ostatní odměřená a naprosto povznesená nad tím, co jsem právě viděla.
Odpoledne můžu shrnout tím, že se nám opravdu vydařilo, skvěle jsme se bavily a já jak v pohádce získala zajímavou vědomost samo o sobě. Filmy pro holky jsou skvělý s holkama, ale nejlepší na tom, je, když mě potom ON vezme do náruče, políbí a já vím, že je tu jenom pro mě.

Hlavně s nadhledem

Z ní to tak snadno a každý z nás tuhle frázi už nejednou použil Zároveň každý alespoň jednou v životě slyšel: "Hlavně s nedhledem a koukat se na to pozitivně!"

Jak snadno se to řekne, tak tím obtížnější je většinou se touhle radou řídit. Ten, kterého se tohle povzbuzení týká většinou při pokuset řídit se jím, propadá ještě větší beznaději a to z toho důvodu, že si přijde naprosto neschopný vidět se pozitivně a s nadhledem.

Já mám ale konečně pocit, že jsem na to možná přišla. Stačí mít kolem sebe dostatečné množství těch pravých lidí. Otázka je, kolik je to správné množství? Mě osobně stačí čtyři nejbližší (oni ví, že jimi jsou) a další hrstka těch, které mám pravidelně kolem sebe.

Tihle lidé dokáží člověka zvednout tak vysoko, aby měl nad situací dostatečný nadhled a zároveň zvládnou člověka přimět k tomu, aby se nebral tak vážně a viděl na tom tmavym prostoru barevný konec, který mám v mém případě modrý až modrozelený odstín.

Teď si někdo možná řekne, co sem tím vlastně chtěla říct? Ale já to vím. Chci říct prosté DĚKUJU!

Děkuju za to, že Vás mám a že jste takoví, jací jste.
DĚKUJU!

Dva kroky od ráje

Dva kroky od ráje
             - mlčky se zastavila,
             potichu usedla
                       a sklopila zrak.
Dva kroky od ráje
             zpátky se otočila
             a řekla sbohem . . .
Dva kroky od ráje
            od něho odešla . . .
                               
                            Dva kroky od ráje
                            ztratil jsem naději
                            a přesto jdu dál.

                            Dva kroky . . .
                                    jeden . . .
                                             . . .

Pocity po prvním příspěvku

Je to pár hodin, co jsem nahrála první příspěvek, který sloužil pro mě a mé blízké jako určitý druh testu kvality, zda má vůbec smysl se do něčeho takového pouštět, a já mám už teď nutkavou potřebu napsat něco dalšího. Spíš něco drobnějšího, co alespoň trochu vystihne ten pocit,kdy jsem zmáčkla tlačítko publikovat a v tu chvíli byl můj text online. Ty brďo. Jela jsem domů a v hlavě se mi mlely myšlenky jako když jsem jako puberťačka jela z prvního rande: Co tomu asi řekne? Bude se mu to líbit? Nebude si myslet, že jsem ujetá? No co smazat se to dá vždycky. S takovým zhodnocením a připitomnělým úsměvem na tváři jsem kráčela téměř jarní ulicí a měla radost z toho nově nabitého pocitu.
Upřímně řečeno mám v sobě takový mega-koktejl složený z emocí. Jednu chvíli se mi chce smát, pak přemýšlím,jestli to někdo bude číst, pak se zase na druhou stranu chválím, že jsem do toho šla a pak si říkám, komu všemu budu připadat bláznivě. A co? Nedělám přece nic divného, nepózuju u zazimované kašny na náměstí jako jeden turista dneska, nebavím celou tramvaj svým zmateným povykováním ani se exhibicionisticky nepředvádím - ostatně na to bych neměla dost odvahy ani sebevědomí.
Se svým prvotně skeptickým přístupem jsem ani nečekala, kolik inspirace a chuti něco publikovat ve mě tahle možnost vyvolá. Bez předstírání mám najednou pocit, že mám tolik toho, co bych chtěla říct a o co se chci rozdělit (ale asi bych měla začít zjišťovat relativní zajímavost pro potencionální čtenáře - teda alespoň v případě, že budu aspirovat na něco většího než je soukromí blog). Mám pocit, že prsty mi sami jezdí po klávesnici a vyťukávají jednotlivá slova, je to pocit naprosté lehkosti z psaní, která je spojena s příjemným uspokojením celého ducha mé osobnosti.
Tak trochu mám pocit jako když mě(člověku, který pije hodně s mírou a cigaretu neumí ani držet) někdo poskytla formu drogy, která by se mohla stát návykovou, ale rozhodně ne zdraví škodlivou (teda pokud pominu to, že od neustálého psaní by se mi díky zářícímu monitoru zvýšil počet dioptrií). Ale co, slepá jsem byla od malička, tak tenhle pocit nějak zvládnu. Za ten pocit dávkujícího adrenalinu to rozhodně stojí.
Jen doufám, že se trochu zbrzdí moje touha cokoliv psát. Říkám si totiž, že když mě svou návykovostí nedostal facebook ani jiná sociální vymoženost, tak bych se neměla nechat semlít něčím takovým jako je možnost literárně se seberealizovat.

I když mě to asi začíná bavit.

Jak to všechno začalo

Před určitou dobou mě jeden (pro mě velmi inspirující) člověk přivedl na myšlenku toho, že bych si mohla založit blog. První reakce, která mi v tu chvíli projela hlavou byla: "Já? Blog? To je dobrej vtip." Já jsem nikdy nebyla člověk, který by potřeboval cokoliv ventilovat nějak více veřejně. Všechno, co jsem kdy napsala putovalo nejdřív do šuplíku, později jsem určité věci zvěčňovala pomocí psacího stroje, které následně nahradil počítač, jehož paměť se stala i dobrou alternativou nezamykatelného šuplíku. Samozřejmě některé mé texty četla nejedna moje učitelka a to ještě v rámci školní docházky, kdy moje slohové práce byly velkým příslibem toho, že čeština pro mě nebyla tak odstrašujícím předmětem jako pro některé mé vrstevníky.
Asi nejodvážnějším počinem v oblasti zveřejňování svých děl jsem podnikla v pubertě, kdy jsem odvážně a plna sebevědomí využila naší tehdejší tiskárnu , téměř do kapky vyždímala náš tehdejší toner a pro své kamarádky vytiskla sbírku "První pokusy" v sebevědomém nákladu asi 20 výtisků. Ano předpokládám, že většina (pokud ne celý náklad) sloužila jako papír na podpal, v lepším případě padl za oběť na oltář umění mých kamarádek. Nedělám si nejmenší iluze, že můj tehdejší "nejcennější poklad" ještě dnes leží některé z nich v šuplíku.
Jako mladistvá dívka zmítaná lákadly velkého umění jsem několikrát také ochutnala sladkou chuť obdivného hodnocení a hořkou pachuť kritiky nejedné z porot literárních soutěží, které jsem povzbuzována svými nejbližšími zdárně obesílala a objížděla. Co víc by mohlo mladého člověka víc povzbudit v jeho tvorbě než slova obdivu? A co víc by ho  mohlo shodit než kritika podobně smýšlejících lidí.
S touhle zkušeností byla moje první reakce více méně pochopitelná (teda alespoň z mého pohledu - někomu se tahle úvaha může zdát malicherná, ale co jsem holka a podle společenského - nechci říkat mužského- názoru mám na takovýhle emoční zmatek ze své podstaty nárok).
Takže se mi na mysl opět vkrádá otázka: "Já si mám založit blog?" A hned druhou větou si na ní odpovídám: "A proč ne..." Blog má dneska téměř každý. každý má svobodné právo se veřejně vyjádřit a ukázat sovji osobnost, tak proč ne já? A kdyby už nic jiného, mohl by mi přece krásně sloužit jako takový virtuální šuplík (který však může bez klíče kdokoliv otevřít, přečíst, zkritizovat, využít, rozcupovat ...) Hlavní výhodou tohohle šuplíku však je, že o tom, že ho někdo používá já nemusím skoro vědět. Jediný strach, který mě při té myšlence zaplavuje je pocit, že to píšu JEN pro sebe. Pak mi dochází, že pokud si to přečte alespoň moje máma, můj přítel a moji nejbližší přátelé, tak to nebude úplně plýtvání časem, písmem a místem. A vždycky je tu naděje, že sem zabloudí čistě náhodou někdo, komu moje maličkost a to, co z ní vzešlo, zvedne náladu a rozjasní den.
Zbývá už jen popřát.
Krásný den!