Je to pár hodin, co jsem nahrála první příspěvek, který sloužil pro mě a mé blízké jako určitý druh testu kvality, zda má vůbec smysl se do něčeho takového pouštět, a já mám už teď nutkavou potřebu napsat něco dalšího. Spíš něco drobnějšího, co alespoň trochu vystihne ten pocit,kdy jsem zmáčkla tlačítko publikovat a v tu chvíli byl můj text online. Ty brďo. Jela jsem domů a v hlavě se mi mlely myšlenky jako když jsem jako puberťačka jela z prvního rande: Co tomu asi řekne? Bude se mu to líbit? Nebude si myslet, že jsem ujetá? No co smazat se to dá vždycky. S takovým zhodnocením a připitomnělým úsměvem na tváři jsem kráčela téměř jarní ulicí a měla radost z toho nově nabitého pocitu.
Upřímně řečeno mám v sobě takový mega-koktejl složený z emocí. Jednu chvíli se mi chce smát, pak přemýšlím,jestli to někdo bude číst, pak se zase na druhou stranu chválím, že jsem do toho šla a pak si říkám, komu všemu budu připadat bláznivě. A co? Nedělám přece nic divného, nepózuju u zazimované kašny na náměstí jako jeden turista dneska, nebavím celou tramvaj svým zmateným povykováním ani se exhibicionisticky nepředvádím - ostatně na to bych neměla dost odvahy ani sebevědomí.
Se svým prvotně skeptickým přístupem jsem ani nečekala, kolik inspirace a chuti něco publikovat ve mě tahle možnost vyvolá. Bez předstírání mám najednou pocit, že mám tolik toho, co bych chtěla říct a o co se chci rozdělit (ale asi bych měla začít zjišťovat relativní zajímavost pro potencionální čtenáře - teda alespoň v případě, že budu aspirovat na něco většího než je soukromí blog). Mám pocit, že prsty mi sami jezdí po klávesnici a vyťukávají jednotlivá slova, je to pocit naprosté lehkosti z psaní, která je spojena s příjemným uspokojením celého ducha mé osobnosti.
Tak trochu mám pocit jako když mě(člověku, který pije hodně s mírou a cigaretu neumí ani držet) někdo poskytla formu drogy, která by se mohla stát návykovou, ale rozhodně ne zdraví škodlivou (teda pokud pominu to, že od neustálého psaní by se mi díky zářícímu monitoru zvýšil počet dioptrií). Ale co, slepá jsem byla od malička, tak tenhle pocit nějak zvládnu. Za ten pocit dávkujícího adrenalinu to rozhodně stojí.
Jen doufám, že se trochu zbrzdí moje touha cokoliv psát. Říkám si totiž, že když mě svou návykovostí nedostal facebook ani jiná sociální vymoženost, tak bych se neměla nechat semlít něčím takovým jako je možnost literárně se seberealizovat.
I když mě to asi začíná bavit.
Žádné komentáře:
Okomentovat